Pokud jste to neviděli, běžte na to. Neuvěřitelná zábava. Pan profesor Minařík se smál tak, jak jsem ho v životě neviděla. Sedm chlapů se zde baví nejen o ženách a spolu s množstvím vypitého alkoholu se zvyšuje i intenzita jejich hlouposti a nabubřelosti. Trošku mi to připomínalo mé spolužáky, když se spolu baví a jeden před druhým chce vypadat jako velký macho. Nemyslím si sice, že by všichni chlapi byli podobně citově otupělí, ale hezky jim to nastavilo zrcadlo.
Daniel Keyes – Růže pro Algernon
Viděla jsem jedno z divácky nejúspěšnějších představení českého divadla. Už více než 650 repríz, neustále vyprodané hlediště. Já jsem seděla ve druhé řadě ohromena hereckým výkonem Jana Potměšila. Jakým způsobem zahrál proměnu retardovaného mladého muže v přeoperovaného génia, tak nad tím žasnu ještě teď. Režisér Jakub Špalek spolu se scénáristy vymysleli pro postavu Charlieho futuristickou postel, která se pouhým nakloněním proměnila v křeslo a manipulace s tímto křeslem byla pomocníkem k vyjádření jeho emocí a stavů. Celkově to byla ONE MAN SHOW v tom nejlepším slova smyslu.
Impro show
Představení, které všichni znají v podobě Partičky, vlastně ani představení nebylo. Byl to sled neopakovatelných situací a různých výstupů, které vznikají na základě podnětů nás diváků. Shodou okolností tam byly dvě různé školy, obě z Moravy, a tím byly tyto podněty pro pražské herce neobvyklé a exotické. Nakonec se i někteří z nás dostali na jeviště a zkusili si, jaké je to být ve světle reflektorů. V každém případě se na takovém představení nebudete nudit, herci vás neustále aktivují a snaží se daný problém aktualizovat a přizpůsobit divákům. Pro některé z nás to byl vrchol divadelní Prahy, protože hlavním cílem takového divadla je obecenstvo pobavit a to se bezesporu podařilo.
Tennessee Williams – Tramvaj do stanice touha
Já osobně jsem se tohoto představení trošku obával. Tři a půl hodiny dnes už klasického představení napsaného americkým dramatikem před více než půl stoletím budilo minimálně respekt. Navíc když jsem již toto představení jednou viděl na jiné scéně a poměrně silně jsem se nudil. O to větší překvapení to pro mě bylo. Bylo vidět, jak kvalitní režiséry v Činoherním klubu mají. Na poměrně malé scéně byl vytvořen interiér jižanského dvoupatrového domu, který dynamicky rozehráli mladí herci tohoto souboru. Především Lucie Žáčková v roli Blanche nás naprosto uchvátila. Když jsme si po představení přečetli, že za tuto roli dostala cenu Thálie, tak nás to vůbec nepřekvapilo. To Jan Hájek hrající Stanleyho byl tak přesvědčivý a dokázal zahrát cholerika natolik, že mě Nikola sedící vedle mě několikrát strachy stiskla. Myslím si, že se jednalo o jedno z těch představení, která ve vás zůstanou snad po celý váš život.
