Gymnázium Šternberk

Zápisky z cest aneb jak jsme navštívili naše partnerské gymnázium v německém Veitshöchheimu (17.-21.10.2011)
Přidal/a admin dne October 22 2011 17:58:30

Novinka

Já a osm mých vrstevnic z různých tříd naší školy jsme měly vyrazit do neznáma. Samozřejmě zde byl i Adam. Bez Evy. Jediný student z naší skupiny a zároveň i nejmladší člen. Měli jsme být prvními studenty, kteří stráví čas v malém bavorském městečku nedaleko Würzburgu, kde se nachází naše partnerské gymnázium. Vyjíždím brzy ráno, kdy naši spolužáci usedají do školních lavic. Teplota není příliš nakloněna výletům, je kolem nuly. Vyprovází nás pan ředitel i paní zástupkyně a my odjíždíme ze Šternberka mávajíce jim. Sbohem naše město.
Brzy jsme na dálnici Olomouc – Brno a cesta nám začíná pomalu utíkat. Nemám ráda dálnice, krajina kolem je omezena na úzký pruh toho, co je vidět z auta. Svět za tím zůstává skryt. Všichni kolem se baví o tom, jak to bude vypadat v Německu. Někteří ukazují zásoby jídla, protože se bojí, že by snad nedostali najíst. Ale jinak převládá příjemné očekávání. Míjíme Prahu, poprvé jedu po novém obchvatu, a tak se velmi rychle přibližujeme k hranici s Německem. Povinná zastávka na benzínové stanici. Hurá už budeme brzy v Německu…
Holky vystupovat. Pan profesor nás pobízí ven. Mikrobus má otevřenou kapotu a řidič kolem podupává s mobilem v ruce. Asi nějaká komplikace. Tak co teď. Řidič volá asistenční službu a my se zděšeně díváme na své profesory. Asistenční služba přijede až za šest hodin. Tak to tady čekat nebudeme. Paní profesorka rozhoduje, že jdeme hledat nějaký pension. Pan profesor se ptá, jak se nejdříve dostaneme do nějakého obydleného místa. Zjišťuje to a my vyrážíme. Vidíme jen vršek nějaké katedrály. Pan profesor říká, že jsou to Kladruby. Naše batohy zůstávají ve vozidle a my vyrážíme vstříc nečekanému dobrodružství. Do Německa dnes asi nedorazíme. Profesoři volají na všechny strany a my putujeme krásnou podzimní krajinou. V Kladrubech je nádherný benediktýnský klášter a my můžeme obdivovat překrásnou Santiniho stavbu. Horší to bylo s hledáním penzionu. V Kladrubech je sice krásný klášter, ale jinak je to v podstatě vesnice. Pan profesor dostal sms od asistenční služby s místem, kam máme dojít. Zvoníme u ne příliš pohledného penzionu s nadějí v očích. Mají obsazeno. Z oken vykukují nějací dělníci a my se trošku bojíme. Pan profesor nás posadil na náves a šel hledat, kde bychom složili hlavu. Za chvíli kolem nás krouží podivné auto s ještě podivnějším osazenstvem. Holky nevíte kolik je hodin? ptá se týpek, na jehož zápěstí se třpytí masivní hodinky. To, že jsme stáli před velkými kostelními hodinami, zmiňovat radši nebudu. Naštěstí už je tady pan profesor. Mám to, našel jsem bydlení. Opouštíme náves a jdeme za profesory. Naštěstí. Začíná být zima a není tu bezpečno. Pobíhání výrostků v podivných maskách nás uvádí do rozpaků. Penzion je moc hezký, dostáváme večeři i pokoje. Je zde volný internet, a tak někteří z nás tráví noc surfováním po internetu. Ráno se probouzíme za tmy, je hrozná zima. Přijel nám nový mikrobus a znovu vyrážíme. Většina dospává to, co v noci zameškala. V jedenáct jsme konečně před školou. Naši kamarádi už nás čekají. Škola je překrásná.
Nová moderní budova využívající betonu a skla nás na první pohled uchvátila. Než jsme se stačili vzpamatovat, šli jsme na oběd do jídelny. Jídlo je výborné, můžeme si vybrat z několika druhů. Odpolední vyučování začíná ve dvě, tak si prohlížíme městečko. Ve dvě začínáme ve výtvarné dílně. Vytváříme grafiky a nakonec dostaneme domácí úkol, tak ryjeme i u našich přátel. Seznamuji se se svou adoptivní rodinou a neodpustím si zmínit, že mám velice přitažlivého adoptivního bratra. Následující informace jsou cenzurované profesory….
První večer mě můj německý kamarád bere na prohlídku Würzburgu. Ukazuje mi místa, která navštěvuje se svými kamarády. Večeříme v překrásné italské restauraci. Její majitel nás považuje za mladý pár. Aktivně nám zapaluje svíčku na stole a chová se velice taktně. Vracíme se a já trávím první noc v cizí posteli. S cizím plyšovým medvídkem.
Ranní probuzení mě vytrhlo z krásného snu. Šla jsem s Vincentem do školy. První dvě hodiny v předmaturitním ročníku byly velmi zvláštní. První hodinu byla němčina. Vzhledem k tomu, že německy umím říct jedině schnitzel a toto slovo se v klasické poezii moc nepoužívá, hodina pro mě byla nezáživná. Stejné pocity jsem měla i z hodiny dějepisu, která následovala. Na oběd jsem došla včas a byla jsem ráda, že už můžu mluvit česky. Po obědě jsme měli sraz s místním starostou. Velmi příjemný člověk nás čekal hned ve dveřích. Zjistili jsme, že je starostou již 25 let, což zní v našich poměrech až neuvěřitelně. Nakonec poprosil svou kulturní referentku a ta nás provedla po Veitshöchheimu. Mohanské nábřeží nás nadchlo, stejně tak jako vinice a vinárničky na přilehlých svazích. Rokoková zahrada připomínala Kroměříž, ale hlavně všechno působilo neuvěřitelně čistě a upraveně. Museli jsme se však vrátit do školy a dokončit naše grafiky a následně je vytisknout. Odpoledne uběhlo jak voda a my opět vyrážíme vstříc nočnímu životu, samozřejmě vše probíhá v souladu se školním řádem. Vincent mě seznamuje se svými přáteli. Užívám si večer v této okouzlující společnosti. Srdečně se rozloučím se svými novými německými přáteli. Doma mě čeká typický bavorský pokrm bratwurst se sladkou omáčkou a pečenými preclíky. Usínám nadšená z nových přátel a v bříšku mám jak v pokojíčku.
Ráno jsme měli naplánovaný výlet a prohlídku pamětihodností Würzburgu. Würzburg je město o něco větší než Olomouc a s Olomoucí má společné i další věci. Je to univerzitní město, sídlo arcibiskupa, středem protéká řeka Mohan. Ve Würzburgu je však více kostelů, okolo jsou vinohrady a zvlněná krajina. Würzburg má několik dominant. Tou nejnavštěvovanější je Residence. Obrovský barokní komplex s největší freskou na světě od J.Tiepola. Prohlídku jsme absolvovali v angličtině a stála za to. Byla to zásluha průvodkyně, která i přes hodinu promluvy v cizím jazyce dokázala udržet naši pozornost, ale také úžasnou architekturou. Druhou dominantou je Mariánská pevnost. Původně raně středověký hrad se postupně rozrostl na malé opevněné městečko a tyčí se majestátně nad Mohanem. Vycházeli jsme nahoru mrazivou podzimní přírodou, tím jsme se zahřáli a mohli jsme v klidu pozorovat celé město shora. Třetí dominantou na jiném kopci nad Würzburgu byl barokní poutní kostel. Svou polohou připomínal náš Svatý Kopeček, ale byl asymetrický a mnohem dynamičtější. Další procházka městem směřovala na most, jenž je menším bratrem Karlova mostu a dál různými zákoutími Würzburgu. Bylo to neuvěřitelné, zvláš, když jsme věděli, že toto město bylo po II. světové válce totálně vybombardované a nyní vypadá tak překrásně.
Ve tři hodiny jsme se vrátili do školy, kde jsme instalovali výstavu a chystali rozlučkovou večeři. Rodiče našich německých kamarádů připravili občerstvení a společně jsme usedli ke stolům. Bylo to moc milé, že se rodiče zajímali o to, co děláme a také se chtěli potkat s našimi profesory. Pan ředitel i přítomní učitelé nám přislíbili další spolupráci a byla bych moc ráda, kdybych mohla znovu vyrazit a potkat se s těmito lidmi. Poslední večer jsme se vydali, kam jinam, než do Würzburgu.
Tentokrát jsme se domluvili s ostatními, abychom byli poslední večer všichni spolu. Užili jsme si spoustu zábavy v několika místních podnicích a čajovnách. Nejvíce nás okouzlil překrásný Shisha bar. Domů nás vezl můj neodolatelný bratr a dokonce jsme měli možnost poznat, jak probíhá policejní silniční kontrola v Německu. S německou důsledností, ale s úsměvem. Ráno bylo kruté probuzení, ale snad nebudeme mít další problémy s naším autobusem a budeme moci vše dospat. Naši adoptivní rodiče nám připravili obrovské svačiny, proto jsme mohli propojit spaní s přejídáním.

Anna Polcrová, Petra Kosová

Seznam účastníků zájezdu:
Marcello – řidič
Petr Papica, Zuzana Mejdrová – pedagogický doprovod
Adam Kreuziger
Jana Fialová
Anna Polcrová
Petra Kosová
Sandra Haroldová
Lenka Benešová
Veronika Štěpánová
Lenka Dršková
Kristýna Čermáková
Adéla Vašulínová